Výukové lekce
Odborné studie
Vlastencem za každou cenu?
Studie dvou amerických autorů zkoumá různá pojetí vlastenectví. Vysvětluje rozdíl mezi bezpodmínečnou podporou státu bez ohledu na jeho politiku a vlastenectvím podmíněným, které vychází z poznání hodnot, na kterých stát stojí, a kritického zhodnocení, zda tyto hodnoty naplňuje. Studie identifikuje faktory, které ovlivňují občany v příklonu k jedné nebo druhé variantě vlastenectví.
Tento článek shrnuje a komentuje studii vydanou v americkém odborném časopise. V rámci své analytické činnosti shromažďuje Centrum občanského vzdělávání řadu článků a publikací týkajících se občanství a jeho cíleného rozvíjení. Shrnutí některých těchto studií publikuje COV na svých stránkách.
Miroslav Nincic a Jennifer M. Ramos z kalifornských univerzit vydali na podzim 2012 článek v časopise Foreign Policy Analysis nazvaný The Sources of Patriotism: Survey and Experimental Evidence. Zkoumají v něm různé formy vlastenectví v demokratickém státě a předpoklady a faktory, které ovlivňují přijetí některé z těchto forem lidmi. Studie se opírá o data z amerických průzkumů veřejného mínění, takže výsledky jsou platné pouze pro USA. Nicméně konceptuální pojetí tématu a výzkumné hypotézy jsou nosné i mimo americké reálie.
Klíčovou otázkou studie je rozdíl mezi tzv. absolutistickým a kritickým vlastenectvím. Absolutistické vlastenectví je nekritická podpora vlastního státu za všech okolností, oddanost bez ohledu na to, jaké stát zastává hodnoty nebo jak úspěšně je naplňuje. Absolutistické vlastenectví je reflexivní a emotivní. Kritické vlastenectví je naopak reflektivní, tedy založené na racionální analýze. Je závislé na míře, do jaké státní instituce naplňují hodnoty, ve kterých občan spatřuje podstatu svého státu. Kritické vlastenectví není pocitem, nýbrž principem, jak jej popsal Woodrow Wilson v roce 1920: „žádný člověk nemůže sloužit své zemi, aniž by by věděl, co jeho země je a za čím stojí.“ Autoři však jedním dechem dodávají, že kritické vlastenectví předpokládá i schopnost kriticky zhodnotit platnost hodnot, na kterých daný stát stojí: pokud jsou tyto hodnoty v rozporu s obecnými principy lidství (např. kdyby stát prováděl etnické čistky skupiny obyvatel), nelze vlastenectví na základě úspěšného naplňování takového cíle považovat za kritické vlastenectví. Podobně tak otázka „Co stát udělal v poslední době pro mě?“ není vhodným základem pro kritické vlastenectví, neboť nadřazuje osobní zájem nad zájmem celku. Autoři také vymezují vlastenectví proti nacionalismu: zatímco předmětem nacionalismu je národ, tedy etnicky či jinak definovaná skupina lidí, kteří nutně nemusejí ani žít ve vlastním státě, předmětem vlastenectví je stát, tedy politická jednotka a její instituce, bez ohledu na to, kdo v tomto státě žije.
Nincic a Ramos se ptají, proč se někteří lidé stávají kritickými vlastenci a jiní vlastenci absolutistickými. Jejich závěry nejsou překvapivé: jelikož kritické vlastenectví předpokládá schopnost kritického myšlení, které se rozvíjí především vzděláním, ukázalo se, že vzdělanější lidé častěji zakládají svoji podporu státu na kritickém zhodnocení chování vlády a úřadů. Dalším důležitým faktorem je ideová preference daného člověka: lidé vyznávající tradiční hodnoty (v USA to je především trojice Bůh, rodina, vlast) jsou častěji nekritickými vlastenci než lidé s otevřeným myšlením. Zajímavým výsledkem je však zjištění, že míra ohrožení zvenčí nijak nemění rozložení kritických a absolutistických vlastenců ve společnosti: v dobách válečného konfliktu (války v Zálivu, Iráku a v Afghánistánu) se toto rozložení příliš nezměnilo. Obecně, ve zkoumaném úseku dvaceti let mezi 1987 a 2007 mírně ubylo absolutistických vlastenců a přibylo těch kritických (přeliv cca 5%), ale v americké společnosti nadále zůstává mírná převaha vlastenců absolutistických (53%).
Autoři ze studie vyvozují tři závěry: za prvé, míra ani forma vlastenectví nejsou prostou reakcí na pocit vnějšího ohrožení, a lidé jsou tedy méně manipulovatelní, než by se mohlo zdát. Za druhé, příklon k absolutistickému či naopak kritickému vlastenectví je poměrně neměnný: jsou vzácné příklady, kdy by se absolutistický vlastenec otevřel a zásadně proměnil svůj postoj vůči státu; na druhou stranu jakmile se člověk naučí kritickému myšlení, těžko se jej odnaučí. Třetí závěr je normativní: autoři vyjadřují přesvědčení, že kritické vlastenectví je zdravější pro demokratickou společnost, neboť umožňuje ocenit a tolerovat hodnoty a způsoby jiných států, a chrání před zatvrdlým konformismem a vymezování se vůči všemu cizímu.
Dle mého názoru jsou první dva závěry jsou diskutabilní: první z nich vychází z experimentu, jehož provedení není úplně šťastné a rozhodně neposkytuje dostatečně robustní základnu pro takové zobecnění. Druhý z nich předpokládá, že vzdělání člověka končí dnem, kdy naposledy opustí učebnu, a zcela ignoruje skutečnost, že učení trvá po celý život. Poslední závěr je hodnotový a musí tedy zůstat na čtenáři, zda se s ním ztotožní. I přesto jsem přesvědčen, že studie otevírá řadu užitečných myšlenek.
Samotný pojem kritického vlastenectví je v českém prostředí poměrně neznámý, přitom ale poskytuje užitečný nástroj, jak překlenout rozpor, který možná vnímá řada z nás: jak usmířit lásku k vlasti na jedné straně s nedůvěrou v její politické vedení a nespokojeností se stavem státní správy a jejích institucí na straně druhé? Základní lidská potřeba identifikovat se s nějakou skupinou a být její součástí možná ústí u řady lidí k posunu k reflexivnímu, absolutistickému vlastenectví, nikoliv v důsledku neschopnosti kritického myšlení, ale v důsledku opakovaného zklamávání státními institucemi a frustrace nad stavem politické scény. Možná právě proto se chápání vlastenectví u nás zužuje na občasné mávání vlajkami během sportovních utkání a okázalou hrdost na všechno české a dobré. Tato hypotéza by mohla být zajímavým předmětem podobného výzkumu v českém prostředí.
Klíčovým přínosem představené studie je poznání, že stát si musí vlastenectví svých občanů zasloužit, a čím více jsou občané státu vzdělaní a schopni kritického myšlení, tím obtížnější je získat si jejich důvěru – což by mohlo motivovat státní aparát k lepšímu výkonu. Dalším důležitým poznáním je vědomí, že lidé, kteří omezují svoji podporu na základě nesouhlasu s fungováním státních institucí a vládní politikou, se nemusí cítit nepatřičně, protože by nebyli „dost vlastenci“: naopak, jejich kritika (zvláště pokud aktivně přispějí ke změně dostupnými demokratickými prostředky) je tím nejlepším vyjádřením vlastenectví.
Jaroslav Petřík, Centrum občanského vzdělávání
obrázek: praha.idnes.cz